Něco, co nic nestojí, ale přitom je toho tak málo

Kamarád potřeboval pomoc. S případem svého otce. Otec utrpěl údajně epileptický záchvat a na šest měsíců měl přijít o oprávnění k řízení vozidla. Dnes podobná ztráta znamená s velkou pravděpodobností i ztrátu zaměstnání. Aby toho nebylo málo, při prosbě o přezkoumání jeho epileptického záchvatu se nepohodl se svojí ošetřující lékařkou… zkrátka, neznáš někoho, na koho se obrátit? Znám, opět přes známého jsem domluvil po telefonu konzultaci s tím, že má zavolat příslušnému lékaři se svým příběhem a žádostí o konzultaci… J

ak říkají někteří podcasteři… cut the story short… můj kamarád nepochodil, lékař mu vysvětlil, že to není z různých důvodů možné, myšleno něco přezkoumat, nutné je čekat oněch šest měsíců…kamarád byl ale šokován jednáním lékaře, jeho arogantním chováním, kdy v domnění, že mu volá „někdo z ulice“ nejevil absolutně zájem o jakoukoli pomoc. Vše se změnilo během jedné věty, kdy kamarád zmínil jméno člověka, který tuto „vyčerpávající“ konzultaci po telefonu zařídil. Najednou se prý mohl přetrhnout, dvakrát volal zpět, konzultoval celou věc s primářem… 

Co dodat? Nejde o Hippokratovu přísahu, jde o obyčejnou lidskou slušnost. Ta přece nic nestojí.